Nová studie vypracovaná v Anglii přišla s tezí, že renesanční umělec Leonardo da Vinci trpěl strabismem a ten měl vliv na to, jakým způsobem viděl a usnadňoval mu uměleckou tvorbu. Oční specialista však tento závěr zpochybnil.
Na základě analýzy portrétů slavného italského malíře došli vědci z oddělení optometrie a vědy o zraku na City University v Londýně k závěru, že da Vinci trpěl strabismem. Jestliže je toto tvrzení pravdivé, da Vinci by se připojil k Rembrandtovi a Picassovi, o kterých se rovněž tvrdí, že trpěli strabismem.
U lidí se strabismem dochází k tomu, že jejich oči nehledí rovnoběžně, když se dívají před sebe. Jedno nebo obě oči se mírně odchylují ze středu buď dovnitř nebo ven. Britští vědci se domnívají, že da Vinci měl strabismus, jehož forma se nazývá intermitentní exotropie, kdy jedno oko směřuje ven, i když jen po určitou dobu, ne stále. Tuto myšlenku založili na detailních geometrických kalkulacích umělcových očích vyobrazených na jeho autoportrétech nebo domnělých autoportrétech. Také analyzovali jeho obrazy jiných osob. Domnívají se, že je z nich zřejmé, jak viděl své vlastní rysy.
Neměli ke zkoumání mnoho podkladů, protože není známo mnoho da Vinciho autoportrétů. Vědci zkoumali šest děl. Jednalo se o obrazy a také sochy.
Většina lidí vidí svět třídimenzionálně, čemuž se říká prostorové vnímání. Oči spolupracují na tom, aby viděly určitý obraz, který zahrnuje věci blízké, vzdálené i umístěné někde mezitím. Toto normální vidění závisí na tom, jak je šest očních svalů schopných koordinace.
Strabismus je způsoben nějakým problémem s těmito očními svaly. Některé z nich nemusí fungovat správně. Nebo spolu svaly nejsou zkoordinovány. Možným důsledkem pak může být neschopnost prostorového vnímání. Lidé trpící strabismem mohou vidět plošeji nebo dvoudimenzionálně. Pokud je postižené jedno oko, druhé oko se může stát dominantním. Nedosáhne však takovou hloubku vnímání prostoru jako mají dvě oči fungující společně.
Vědci se domnívají, že da Vinci viděl svět v některých situacích dvoudimenzionálně a někdy třídimenzionálně. Tyto změny závisely na závažnosti strabismu v konkrétní situaci.
Vědci se také domnívají, že tento stav mu pomáhal malovat nebo kreslit neuvěřitelně detailně. Da Vinci je známý používáním stínování, které mu do jeho obrazů vnášelo třídimenzionální hloubku. Vědci tvrdí, že dvoudimenzionální vidění, i když jen občasné, může umělcovi pomoci vnést realismus do plochého povrchu.
Aaron M. Miller, MD, MBA, dětský oftalmolog ve městě The Woodlands v Texasu označil výzkum jako zajímavý, nicméně ne zcela přesvědčivý. Řekl. že diagnostikování určité oční nemoci z uměleckého díla je odvážné.
"Je to velmi zajímavý článek, který pojednává o tématu, kterým se vědci u renesančních portrétů, jakým je například Mona Lisa, zabývají už mnoho let," uvedl Dr. Miller. "Žena na tomto známém portrétu vypadá, jako kdyby sledovala diváka všude po místnosti a říká se, že prý trpěla strabismem. Je to však celé velmi spekulativní. Skok od uměleckého díla ke skutečnému fyzickému stavu umělce je obrovský a jakkoliv se zdá být toto téma zábavné pro teoretizování, nejsem přesvědčený o tom, že závěry uvedené v článku jsou dostatečně silným, přesvědčivým ukazatelem toho, že da Vinci trpěl strabismem."
Dr. Miller dále uvedl, že výzkum upozorňuje na důležitou oblast zdraví očí. Diskuse o strabismu přitahuje pozornost k problematice zraku jak u dětí, tak u dospělých. Tento problém může ovlivnit vývoj zraku a prostorové vidění.
Strabismus je nejběžnější u dětí, může se však objevit i později během života. V dnešní době mají oční lékaři po ruce různé způsoby léčby, v závislosti na typu problému. Léčba zahrnuje speciální brýle, oční cviky a v některých případech také chirurgický zákrok.